Přišla řeč na to, jaká by měla být ideální propadovost u školní zkoušky – kolik procent studentů by mělo zkoušku neudělat, aby to „bylo normální“.

K tomu dvě metafory zkoušky.

Zkouška jako jedno kolo turnaje

Ve sportovní soutěži, třeba ve fotbale, se vše odehrává v kolech. V každém kole vypadne nějaký počet týmů. Počet přeživších se postupně snižuje a snižuje, až do čtvrtfinále, semifinále, finále – a pak známe vítěze.

Stejně je možné pojmout zkoušení. V každém semestru vyhodíme okolo 15 procent studentů, počet studentů se tak studiem bude postupně redukovat a zůstanou vítězové. Není to dokonalý turnaj, kde by zbyl vítěz jeden (to by se fakt špatně vysvětlovalo), ale princip je stejný.

Když by byla eliminace týmů v turnaji příliš rychlá, soutěž by nebyla divácky zajímavá. Proběhla by dvě nebo tři drsná kola a o vítězích by bylo rozhodnuto. Podobně, kdyby eliminace soutěžících byla příliš pomalá, soutěž by se táhla a diváky by opět nebavila. Vítěz by totiž byl znám buď za neúměrně dlouhou dobu, a nebo by počet vítězů (těch, kdo kláním prolezli) byl příliš vysoký.

Pro turnajové pojetí zkoušek na škole je tedy potřeba, aby propadovost byla ve vhodných mezích – ani moc vysoká, ani moc nízká.

Věta: „Zkouška neplní svoji funkci, protože počet vypadlých je nízký,“ ve skutečnosti znamená: „Turnaj není divácky atraktivní.“

Zkouška jako pravidla silničního provozu

Pravidla stanovují, jak mají účastníci provozu jednat, aby jízda byla vesměs bezpečná a plynulá. Kdo je porušuje a jezdí jako prase, má dostat pokutu.

Zkouška (nebo zápočet, nebo minimum bodů z projektu, nebo já nevím co) stanovuje, co má student znát, aby byl naplněn cíl předmětu – jaké minimum si má odnést.

Silniční pravidla jak je známe nejsou velice rigorózní. Ještě vyšší bezpečnosti a plynulosti jízdy bychom dosáhli, kdyby se mimo obec všichni pohybovali přesně rychlostí 85-90 km/h, a důsledně (pod trestem vězení) bychom vynucovali dodržování tohoto pravidla.

Ovšem pravidlo, které nelze naplnit na 50% naší silniční sítě (která je ve zbědovaném stavu a nějakou dobu nemůžeme doufat ve zlepšení) a které nedokáže naplnit 30% používaných vozidel (jsou pomalá, vezou náklad, řidič není dostatečně zkušený), není moc užitečné.

Pravidla musí být udělána tak, aby podle nich mohli jezdit všichni, kdo dostali řidičák. Řidičáky a techničáky musí být vydávány tak, aby jejich držitelé dokázali jet podle pravidel. Můžeme stanovit, že auto starší dvou let je technicky nezpůsobilé, protože se už začíná objevovat hrozba poruch, ale byť by to zvýšilo bezpečnost provozu, nebylo by to vůbec praktické. Můžeme vydávat řidičák jen jednomu procentu populace, podle toho, jaký čas zajedou na okruhu, ale to by taky mělo jisté nevýhody.

Komenský na steroidech

Ve Skandinávii zřídka někdo dostane pokutu za špatné řízení, protože prostě všichni jedou předepsanou rychlostí a předepsaným způsobem. Proti tomu v ČR jsou desetitisíce vybodovaných řidičů. Kde jsou lepší pravidla?

Jaký je správný „počet pokut na milión obyvatel a rok“? Měli bychom ve Švédsku předpisy příslušně zkomplikovat a v ČR zrušit rychlostní limity, abychom správného poměru dosáhli?
Poměr pokutovaných řidičů zřejmě nevypovídá vůbec nic o kvalitě pravidel.

Pokud budou správně nastavená pravidla (pochopitelná, přiměřená, bezpečná, srozumitelná, …), jaký lze očekávat počet pokutovaných řidičů? To záleží na spoustě věcí. Jaká je národní/místní tradice řízení a respektování práva ze strany řidičů? Jak rozumní jsou policisté (tj. zda třeba pokutují 91km/h na přehledném rovném úseku)? Jakou motivaci mají řidiči nepřijít o řidičák? Jak dobře dělá daný stát prevenci? Atd. Může to být ohromné číslo, může to být nula.
Počet pokutovaných řidičů ale nevypovídá vůbec nic o kvalitě pravidel.

Jaký lze očekávat propad u dobře nastavené zkoušky? Dokonalý superpedagog (J.A. Komenský na steroidech) by měl mít propad nulový. Nastavil zkoušku vhodně a studenty k ní dovedl: chytrým zadal zvláštní samostatnou práci, aby si odnesli něco navíc, průměrné prostě proškolil, slabým pomohl a zadal jim úkoly navíc, aby všichni zkoušku zvládli. Ken Blanchard říká, že cílem pedagoga je, aby všichni ve třídě dostali A – aby po jeho výkladu a úlohách všichni dokonale uměli.

Komenský na steroidech bude mít propad nula, nešikovnému učiteli proletí při stejně nastavené zkoušce půlka třídy. Velice různý počet propadlých vůbec nic nevypoví o kvalitě zkoušky.

Co s tím

Buďme realističtí, bohužel nejsme superpedagogové. Někteří studenti nedostanou A. Někteří dokonce dostanou F. Cílem výukového procesu ale pořád je, aby F bylo co nejméně, A co nevíce.

Jeden způsob, jak tohoto cíle dosáhnout, je prostě rozdávat Ačka, to jest zrušit pravidla provozu. To není moc šikovné řešení, protože to bude znamenat, že bude hodně mrtvých na silnicích.

Další možnost je na tento cíl rezignovat – neusilovat o to, abychom byli co nejvíce podobni superučiteli. To se dá elegantně maskovat tím, že pojmeme zkoušení jako turnaj:
A. Superučitel produkuje vynikající studenty.
B. Na závěr turnaje přežívají vynikající studenti.
C. Ergo, uspořádat turnaj znamená být superučitel.

Zbývá třetí možnost: přijmout odpovědnost za dosahování tohoto cíle. Každý vypadlý student znamená chybu systému.
Buď je student špatně motivovaný (proč? jak to změnit?),
nebo je student nezpůsobilý (proč? jak to změnit?),
nebo je zkouška špatně nastavená (proč? jak to změnit?),
nebo učitel nedobře učí (proč? jak to změnit?),
nebo nevím.

Každý vypadlý student znamená chybu systému.
KAŽDÝ vypadlý student znamená chybu systému.
Každý vypadlý student znamená CHYBU systému.

Vynikající kvality výuky NELZE dosáhnout neobtížně tím, že pro studenty uspořádáme turnaj. I když ta iluze je jaksi pochopitelná, protože vítězi turnaje jsou vynikající studenti.

Vynikající kvality výuky lze dosáhnout obtížně. Cesta za tímto cílem nemůže začít jinak než tím, že škola převezme odpovědnost za kvalitu výuky.

Škola může a musí pracovat s motivací a schopnostmi studentů. NESMÍ se ale zříct své odpovědnosti a za motivaci a schopnosti studentů se schovat.