Poseděl jsem si teď týden u státnic a to nikoliv u státnic ledajakých, nýbrž opravných. Sedět u opravných státnic je práce neobyčejně úmorná a nikam nevedoucí. Jeden okamžik mi ale ulpívá jako zajímavý.
Student přišel, podíval se na dvě otázky, které dostal, nehnul brvou a prohlásil: „Na otázku XY fakt nevím, co bych odpověděl, to je otázka, kterou jsem nikdy neměl rád.“ (NB: Na opravných státnicích je to stejně silné jako „ty roky studia jsou k ničemu, titul mít nebudu.“)
Logická a racionální reakce komise by byla: „Ok, vaše volba, aspoň dříve skončíme. Sbohem.“
Komise se ovšem nezachovala logicky, nýbrž psychologicky. Svorně na studenta nastoupila: „Něco určitě budete vědět, zkuste to. Co kdybyste začal s ABC?“ Úsilí členů komise pak paradoxně směřovalo k tomu, aby studentovi dokázali, že odpověď z něho dostanou.
Stejnou otázku dostal před tím jiný student. Prostě začal rozpačitě odpovídat a podobnou péči komise neměl.
Je to výstižný doklad skutečnosti, že ve státnicové komisi – jako v každé skupině lidí – funguje skupinová psychologická dynamika. Pro studenta je asi dobře o ní něco tušit a nechat ji pracovat pro sebe, nebo přinejmenším ji nenechat pracovat proti sobě.
Popřemýšlím, co užitečného o psychologii státnicové komise vím, a napíšu o tom článečky semhle na blog (přihlašte se k odběru).
Psychodynamika komise určitě není přesně předvídatelná. Proto nemůžu říci, že bych větu: „Na otázku XY fakt nevím, co bych odpověděl,“ doporučil coby spolehlivý první krok k dosažení úspěchu u státnic. Mohlo by se státi, že by komise zareagovala logicky a racionálně.
A každopádně psychodynamika komise není všemocná. V konkrétním případě, o kterém jsem začal, se i navzdory soustředěnému úsilí členů komise ukázalo, že student měl hned na začátku pravdu.
Jaká je vaše zkušenost se státnicovou psychologií?
Napište ji do komentáře!
