Jedna věc mi ještě od finále Imagine Cupu tak říkajíc drbe rozum. Snad najdu správný úhel, ze kterého k ní přistoupit.
Ano, Imagine Cup je soutěž, studenti v ní prezentují svoje projekty, na kterých před tím makali, a hledí vyhrát. Vedle toho tam ale probíhá takový výukový, nebo spíše motivační program. Při všech možných příležitostech studenti slyší: „Vy jste ta špička! Máte na to! Jděte dál za svým projektem! Založte si firmu! Prodejte se!“ A je to tak správně. Opravdu se vesměs jedná o špičkové lidi, kteří za pár let budou leadery v IT průmyslu.
Prý tu teď máme znalostní ekonomiku. Ocitujme Petera F. Druckera, manažerského guru, který termín znalostní ekonomika asi přímo nevymyslel, ale rozhodně ho do velké míry utvářel a zpropagoval:
Nejdůležitějším, a skutečně unikátním příspěvkem managementu ve 20. století byl padesátinásobný nárůst produktivity manuálně pracujících dělníků ve výrobě.
Nejdůležitějším příspěvkem managementu v 21. století bude obdobně zvýšit produktivitu práce založené na znalostech a produktivitu znalostního pracovníka.
Nejcennějším aktivem společnosti 20. století bylo výrobní zařízení. Nejcennějším aktivem instituce 21. století, ať už bude působit v podnikatelské nebo nepodnikatelské sféře, budou znalostní pracovníci a jejich produktivita.
A ještě třeba Stevena R. Coveyho:
Žijeme ve věku znalostních pracovníků, v němž dominuje intelektuální kapitál. Náklady na výrobky dříve tvořily z 80 procent materiálové náklady a z 20 procent náklady na znalosti. Dnes je tento poměr 30:70.
A teď tu máme hordu študáků nedoštudovaných, kteří pro projekt do nějaké soutěže šolichají svoje studium a všichni je za to chválíme, jak je to dobře. A v silných motivačních řečech do nich protřelí průmyslníci hustí, ať především založí firmu a věří si, na školu že se můžou vykašlat. A mají mocné příklady: Bill Gates, Steve Ballmer, Steve Jobs a další důležití – všichni jsou „nedouci“, tj. pro svoje podnikání za miliardy dolarů nedokončili vysokou školu. A nijak jim to zjevně nepřekáželo.
Neměl by znalostní pracovník v rámci své přípravy ze všeho nejvíc získávat znalosti? Neměl by je získávat na vysoké škole? Máme tedy znalostní ekonomiku, nebo ekonomiku nápadů, ekonomiku sebedůvěry, ekonomiku „kašli na učení hlavně se pusť do podnikání“?
Ne, konec znalostní ekonomiky se nekoná. Zkušenosti se taky stávají znalostmi. Prací na projektu (ať komerčním, nebo nekomerčním, do soutěže, nebo jen tak) se získává moře zkušeností. Zakládáním technologické firmy se získává spouta zkušenosti. V zaměstnaneckém poměru se získávají zkušenosti.
Co tedy? Studovat? Ano! Podnikat? Ano! Dobře se zaměstnat? Ano! Špantě se zaměstnat? No, jak chcete. Pozor ale na jednu věc. V různých životních etapách jsou tyto věci různě uskutečnitelné. Mám kamarády, kteří si po letech praxe dodělávají dálkově vyskou školu – a je to těžké! Učit se s svými dětmi do školy a až usnou, učit se ještě na vlastní zkoušky, při starosti o vydělání peněz, o rodinný dům, výměnu oleje v autě a rajčata na zahradě – je těžké. Mám hodně kamarádů, kteří jsou zaměstnaní v IT firmách a kdysi hýřili nápady a sršeli energií, podnikat ale už nikdy nezačnou. Mají přiměřeně dobré místo, mají rodinu, mají jistotu – přece nepůjdou do ročního, dvouletého období skoro bez příjmů a s velkou mírou nejistoty.
Když je člověku dvacet, je to dobrý čas na studium. Když je mu pětadvacet, je to skvělý čas k experimentování s vlasními nápady a jejich komerční realizací. Dalších padesát let má na to, aby dělal kariéru – ve vlastní firmě nebo v cizí. Studenti FITu hromadně během studia vstupují do zaměstnaneckých poměrů – většinou podřadných. Kvalita studia tím výrazně trpí, o vlastních projektech (soutěže, projekty „jen tak“, pokusy o založení firmy) nemůže být ani řeči.
Nedokážu přijít na kloub tomu, proč to tak dělají – a mrzí mě to. Proč spěchají do toho období, které pak bude trvat padesát let a připravují se o příležitosti specifické pro kratičkou etapu, kterou teď prožívají? Víte? Tušíte? Máte s tím zkušenost? Napište komentář!
