Podle čeho se pozná mudrc, v nejlepším smyslu toho slova? Když zmíníte jízdu na motorce, jeho reakce je: „A četls Pirsiga?“
Mluvit s mudrcem bývá obohacením. Tentokrát, kromě jiného, jsem byl obohacen, že jsem si připadal na výši, protože Pirsiga jsem četl. A byl jsem ještě víc obohacen tím, že mi mudrc připomněl, že bych si Pirsiga mohl přečíst znovu.
Kniha Zen a umění údržby motocyklu od Roberta Maynarda Pirsiga svého času (šedesátky) byla totální bestseller. Vím, že dnes se pořád čte, ale už asi ne tolik jako tehdy. To je velká škoda: půjčte si ji, kupte si ji, ukradněte ji, hlavně ji čtěte. Bez ohledu na váš vztah k zenu nebo motorkářství.
Když jsem ji teď četl znovu, znovu jsem chrochtal blahem a znovu dostal intelektuální kopanec do zadku, abych … abych přemýšlel.
Kromě mnoha dalších věcí píše o univerzitě, výuce a vzdělání. Napadá mě k tomu dost myšlenek, ale nemám teď – a ještě nějaký ten týden nebudu mít – čas sepsat nějakou hlubokomyslnou úvahu, tak se aspoň podělím o pár citátů z knihy na to téma. Pokud hlubokomyslnou úvahu nesepíšu v červnu nebo během léta, nejpozději na začátku zimního semestru se moje úvahy viditelně projeví ve dvou z mých předmětů.
Pirsigovy výroky o univerzitě jsou radikální. Zdá se mi, že jdou pochopit v zásadě dvojím způsobem:
- Univerzity to dělají špatně a jsou na nic.
- Nejde udělat fabriku na chytrost a tvůrčího ducha. Školy chytrosti a tvůrčímu duchu umí pomáhat i překážet – kéž by víc pomáhaly než překážely.
Každý je vítán zastávat pochopení podle své volby. Čtenáři tohoto webu zřejmě vědí, které pochopení zastávám já.
Jeho škole bychom mohli eufemisticky říkat „prakticky zaměřená univerzita“. Na takové univerzitě jenom učíte, učíte a učíte a nemáte žádný čas na výzkum, na přemýšlení ani na mimoškolní aktivity. V jednom kuse do úmoru učíte, až vám to nakonec zatemní mozek, dojdou vám tvůrčí nápady a stane se z vás automat, který pořád dokola opakuje stejné nudné žvásty před nekonečnými zástupy studentů, kteří nedokážou pochopit, proč jste tak strašně nudný, pak si vás přestanou vážit a šíří tento postoj mezi ostatními. Obrovské pracovní úvazky totiž představují velmi chytrý způsob, jak za pár dolarů provozovat univerzitu, která navenek budí dojem opravdového vzdělávání.
Skutečná univerzita neleží na žádném konkrétním místě, řekl. Nevlastní žádný majetek, nevyplácí mzdy ani nepřijímá žádné materiální příspěvky. Skutečná univerzita je stav mysli. Je to obrovské dědictví racionálního myšlení, které si lidé předávají ze století na století a které neexistuje na žádném konkrétním místě. Je to stav mysli, který v průběhu věků znovu a znovu obnovuje skupina lidí, kteří mají tradiční titul učitele, ale ani tento titul není součástí skutečné univerzity. Skutečná univerzita není nic menšího než nepřetržitý proud rozumu.
Vymýšlel ve výuce nejrůznější novinky. Měl problémy se studenty, kteří neměli co říct. Nejdříve si myslel, že jsou líní, ale později se ukázalo, že to není pravda. Jenom je nic pořádného nenapadalo.
Jedna studentka, dívčina se silnými brýlemi, chtěla napsat dvoustránkovou esej o Spojených státech. Byl už zvyklý na ten nepříjemný pocit, který při podobných oznámeních zakoušel, a bez zlého úmyslu jí navrhl, aby si téma zúžila čistě na Bozeman.
Když měla esej odevzdat, neměla ji napsanou a byla z toho dost nervózní. Ať už se snažila sebevíc, nedokázala na nic přijít.
Přeptal se na ni u jejích předchozích vyučujících a ti mu potvrdili jeho dojem. Byla velmi zodpovědná, disciplinovaná a pilná, ale jinak úplně zabedněná. Neměla v sobě ani jiskřičku tvůrčího ducha. Za silnými brýlemi se skrývaly oči dříče. Nelhala mu, opravdu ji nic nenapadalo a byla celá nesvá, že nedokáže zadaný úkol splnit.
Úplně ho to vyvedlo z míry. Teď pro změnu nenapadalo nic jeho. Odmlčel se a pak jí poradil zvláštní věc: „Zuž si téma na hlavní ulici v Bezemanu.“ Prostě mu to blesklo hlavou.
Poslušně přikývla a odešla z kabinetu. Ale před další hodinou se vrátila a byla úplně na dně, dokonce plakala. Očividně ji ten problém tížil už dlouho – pořád ji nic nenapadalo. Nedokázala pochopit, jak může něco napsat o jediné ulici, když neví, co by řekla o celém Bozemanu.
Popadl ho vztek. „Ale ty se nedíváš!“ řekl jí. Vzpomněl si, jak ho vyhodili z univerzity proto, že měl až příliš mnoho nápadů. Pro každý fakt existuje nekonečné množství hypotéz. Čím víc se díváte, tím víc toho vidíte. Ona se opravdu nedívala, ale pořád jí to nedocházelo.
Naštvaně jí řekl: „Zuž si téma na průčelí jedné budovy na hlavní ulici v Bozemanu, třeba na průčelí radnice. Začni s první cihlou v levém horním rohu.“
Oči za tlustými skly se otevřely dokořán.
Na příští hodinu přišla se zmateným výrazem v obličeji a předala mu sedmnáctistránkovou esej o průčelí radnice na hlavní ulici Bozemanu v Montaně. „Sedla jsem si do bufetu přes ulici,“ řekla, „a začala jsem psát o první cihle, pak o druhé a u třetí cihly se to rozjelo a už jsem se nemohla zastavit. Ostatní si mysleli, že jsem se zbláznila, a pořád se mi posmívali, ale esej je na světě. Já to prostě nechápu.“
Ve škole vás učí imitovat. Pokud nebudete imitovat to, co po vás učitel chce, dostanete špatnou známku. Na univerzitě je to samozřejmě rafinovanější: musíte učitele imitovat takovým způsobem, abyste ho přesvědčili, že ho neimitujete, ale vezmete si z jeho výkladu jádro věci a vlastním způsobem ho zpracujete. Pak dostanete jedničku. Pokud ale naopak budete originální, můžete si vysloužit cokoliv – od jedničky až po pětku. Celý systém známkování od takového přístupu odrazoval.
Probíral to s profesorem psychologie, učitelem s ohromnou fantazií, který bydlel vedle v domě, a ten mu řekl: „Správně. Když zrušíš všechny známky a hodnocení, dostaneš opravdové vzdělání.“
Známky ve skutečnosti zakrývají neschopnost učit. Špatný učitel může proplout celým semestrem, aniž by v hlavách studentů zanechal cokoliv zapamatováníhodného, pak rozdělí známky podle výsledků nějakého bezvýznamného testu a zanechá ve třídě dojem, že někteří se něčemu naučili a jiní ne. Ale když odstraníte známky, studenti se musí každý den zamýšlet nad tím, co se doopravdy učí. Najednou se vynoří hrozivé otázky, jako například: Co se to učíme? Jaký to má cíl? Jak nás výklady a úkoly k tomuto cíli vedou? Pokud se zbavíte známek, otevře se před vámi obrovské, děsivé vzduchoprázdno.
O co se to Faidros vlastně snažil? Tahle otázka na něj dotírala čím dál naléhavěji, a odpověď, která mu na začátku připadala správná, nyní čím dál víc ztrácela smysl. Chtěl, aby jeho studenti byli kreativnější, aby sami rozhodli, co je dobrý text, a neptali se přitom pořád jenom jeho. Pozastavil jim známky pouze proto, aby je přinutil podívat se do sebe sama, do jediného místa, kde v životě dostanou skutečně správnou odpověď.
To ale vůbec nedávalo smysl. Pokud už věděli předem, co je dobré a špatné, potom neměli sebemenší důvod seminář navštěvovat. Obecný předpoklad zněl, že pokud před ním sedí jako studenti, potom nevědí, co je dobré a špatné. On jim to měl jako učitel vysvětlit. Osobní kreativita a individuální projev ve třídě v podstatě odporovaly celému pojetí univerzity.
