Předchozí textík o slajdech se ukázal býti čteným (první dva dny přes 650 zobrazení). To mě těší, děkuji za váš nevšední zájem a zkusím napsat něco užitečného i semhle.
Takže obhajoba diplomové práce:
- Nezačínejte slovem takže. Daleko lépe vyzní „dobrý den“, „jmenuji se“, „rád bych vám“ a podobně. Tak třetina studentů slovem takže začínají úplně každý slajd. Zmáčknou mezerník, objeví se slajd a student řekne větu: „Takže X Y Z,“ kde X Y Z je doslova nadpis slajdu. Někteří podle tohoto vzorce postupují u každé odrážky každého slajdu (!). Jen asi deset procent studentů slovem takže nezahájí celou svoji prezentaci. Než to, radši prezentaci začněte větou „Neumím veřejně mluvit.“ Sdělení je stejné, ale uši z toho tolik nebrní.
- Mluvte ke svým posluchačům. Uvědomte si, který je z vašeho pohledu nejvíce napravo a který nejvíce nalevo. Svým pohledem postupně navštěvujte všechny posluchače tak, abyste jednou za čas navštívili i toho pravého i toho levého i ty mezi nimi. Nemluvte do projekčního plátna, nemluvte do obrazovky notebooku, nemluvte do špiček svých bot. Zaměřením svého pohledu můžete sdělovat „bojím se“, nebo taky „mám zajímavou práci“ – který signál chcete ke komisi vyslat?
- Nejdůležitější je začátek vaší řeči. Za prvé jste nervózní a vyjukaní – to je normální a v zásadě s tím nejde nic udělat. Po pár větách to do značné míry přejde, ale začátek je prostě takový. Pomáhá, když si prvních pár vět připravíte doslova a naučíte se je zpaměti – dodá vám to jistotu a můžete si je připravit tak, že nezačínají na takže. Další věty je naopak lepší mít připravené rámcově a improvizovat je, protože pak vaše řeč nezní jako když na besídce v mateřské škole děti recitují básničku o kytičkách zjara. Za druhé na začátku utváříte první dojem (viz minulý textík) a s ním možná utváříte svoji budoucnost. Za třetí bojujete o pozornost posluchačů. Komise sice bude jistým způsobem spokojená, když se vám podaří ji uklimbat a oni si odpočinou, pravděpodobně ale tuto službu neocení návrhem na cenu děkana.
- Pro získání pozornosti na začátku veřejné řeči se doporučuje: říct nějakou statistiku; položit otázku (u státnic spíše řečnickou); říci vtip (u státnic bych byl dost opatrný s výběrem); říci něco osobního, nějakou příhodu. O začátku prezentace bylo diskutováno v komentářích u předchozího textíku. Naprosto souhlasím s diskutujícími, že u státnic bude lépe se přidržet jistoty a nepouštět se do klaunských čísel, která můžou nedopadnout. Trvám pořád na tom, že jestli chcete o všechnu pozornost hned na začátku přijít, jeden z nejlepších způsobů je jako první slajd ukázat osnovu řeči typu „motivace – existující přístupy – můj návrh – experimenty – závěr“.
- Skoro tak důležitý jako začátek vašeho projevu je jeho konec. Mnoho nezkušených mluvčích svou prezentaci končí tak, že zmáčknou mezerník, objeví se slajd „Děkuji za pozornost!“ a oni řeknou „Takže … děkuji za pozornost.“ Závěr řeči je přitom to poslední, co posluchači slyší, takže jim sugeruje, co si z celého představení vezmou. V případě státnicové komise chcete v posledních třech větách zrekapitulovat to důležité z vaší práce a zdůraznit myšlenku: „Udělal jsem kus dobré práce, jsem dobrý student a jiné hodnocení než A nepřichází v úvahu.“ To je ovšem třeba nezaměnit se sdělením: „Jsem vejtaha, který se nedostal moc za Hello world! ale tvářím se, jako bych byl snědl všecku programátorskou a matematickou moudrost světa. A ještě si myslím, že jsem roztomilý.“
- Veřejné vystoupení si připravte tak na 80% svých schopností a možností. Je normální, že v nervově vypjaté situaci nepodáte takový výkon, jako byste podali v klidu svého pokojíku. Bohužel jsou k vidění řečníci, kteří mají choreografii připravenu tak na 120% svých normálních schopností, které jsou ale vlivem stresu a spiknutím vesmíru v tu pravou chvíli ještě redukovány. „Smutný klaun“ to pak jistí.
- Většina otázek, které od členů komise dostanete, jsou myšleny jako otázky a tazatel se skutečně chce dozvědět, jak to s vaší prací je. Proto zachovejte klid a prostě na otázku odpovězte. Nevydejte se cestou válečníka, který v lepším případě rezolutně popře, že „by zrovna v tomhle byla chyba,“ v horším případě tazateli sdělí a pokusí se doložit, že je idiot. Věřte nevěřte, k lepšímu hodnocení tento způsob nevede.
Poslední dobře míněná rada: Připravte se podle výše uvedených bodů a podle stovek dalších – často protichůdných – rad, kterými vás kdy kdo pro prezentování zásobil. Před vstupem do místnosti všechny rady zapomeňte; jsou dobré pro přípravu, jsou naprosto nedobré pro dobu prezentování. Co z nich ve vás ulpělo, to ulpělo, co neulpělo, na to je pozdě. Během prezentace se zaměřte na jedinou věc: sledujte tváře posluchačů a přijďte na to, jaká je v nich zrovna emoce, co si ti lidé zrovna myslí. Nesnažte se je ladit, aby si mysleli nebo cítili něco jiného, jen sledujte, co cítí a co si myslí. Vážně. Udělejte to a napište mi, co jste viděli!
Souhlasíte? Nesouhlasíte? Těším se na komentáře!
